Traumasenzitivní přístup v józe

Pojmy trauma-informovaný a trauma-senzitivní se objevují stále častěji. S jejich používáním ale přicházejí i nedorozumění ohledně toho, co vlastně znamenají.

Možná máte obavu, že trauma-senzitivní přístup znamená vzdát se dynamické praxe, stát se terapeutem nebo neustále hlídat každé své slovo a gesto, abyste někomu neublížili. Tak to ale není.

Jde především o způsob, jak přemýšlíme o lidech, jejich zkušenostech a podmínkách, ve kterých vedeme lekce. Učíme se vnímat, jak prostředí, komunikace a naše vlastní rozhodnutí mohou ovlivňovat pocit bezpečí, možnost volby a vztah klientů k vlastnímu tělu.

Co znamená trauma-informovaný a trauma-senzitivní přístup?

Nejdříve si vyjasněme pojmy. Často se zaměňují, ale pro potřeby tohoto článku je můžeme rozlišit podle toho, jak se znalosti o traumatu promítají do praxe.

Trauma-informovaný přístup vychází z porozumění tomu, jak může traumatická zkušenost ovlivnit člověka, jeho vnímání bezpečí, důvěru, vztah k vlastnímu tělu nebo reakce na stres.

Trauma-senzitivní přístup toto porozumění promítá do konkrétního jednání. Ovlivňuje, jak lekci připravujeme, jak komunikujeme, jak nabízíme jednotlivé pozice a jak reagujeme na potřeby a hranice účastníků.

Možná už některé z těchto principů ve své výuce používáte. Nabízíte různé varianty pozic, vysvětlujete, co bude následovat, používáte respektující jazyk a dáváte klientům možnost rozhodnout se, jak se zapojí.

Zjednodušeně řečeno: trauma-informovaný přístup znamená rozumět, trauma-senzitivní přístup znamená toto porozumění promítat do praxe. V odborném prostředí se oba pojmy mohou překrývat a vzájemně doplňovat.

Co tedy trauma-senzitivní přístup v józe není?

1. Není psychoterapie

Trauma-senzitivní jóga nenahrazuje psychoterapii ani jinou odbornou péči o duševní zdraví. Lektor nestanovuje diagnózy a nepřebírá roli terapeuta.

Jeho úkolem je vést lekci s respektem k hranicím účastníků, podporovat jejich autonomii a vytvářet podmínky, ve kterých se mohou svobodně rozhodovat.

Nemusíte znát osobní příběhy svých klientů ani zjišťovat, kdo z nich má traumatickou zkušenost. Pokud se objeví potřeba, která přesahuje vaše kompetence, měli byste vědět, kam klienta nasměrovat pro odpovídající odbornou pomoc.

2. Není automatickou léčbou traumatu

Jóga může být pro některé lidi podpůrnou součástí procesu zotavování. Může jim pomáhat rozvíjet vnímání vlastního těla, pracovat se stresem nebo posilovat pocit autonomie.

Účinky se však liší podle člověka, jeho zkušeností i konkrétního přístupu. Nelze předpokládat, že jóga sama o sobě trauma vyléčí nebo že bude každému prospívat stejným způsobem.

Trauma-senzitivní přístup proto nespočívá v příslibu uzdravení. Spočívá ve způsobu práce, který respektuje individuální potřeby a hranice účastníků. Jóga může být součástí širší péče, neměla by však být prezentována jako univerzální náhrada odborné pomoci.

3. Není jen jemná jóga

Trauma-senzitivní přístup neurčuje, jak intenzivní nebo dynamická musí lekce být. Lze jej uplatnit při dynamické vinjáse, v závěsné síti i během restorativní jógy.

Rozhodující není samotný typ cvičení, ale způsob jeho vedení. Rozumějí účastníci tomu, co se bude dít? Mají možnost zvolit si variantu, která jim vyhovuje? Mohou si odpočinout nebo změnit pozici, aniž by se cítili pod tlakem?

Dynamická lekce může být vedena trauma-senzitivně stejně jako jemná lekce. A naopak, ani pomalé tempo nebo dlouhá relaxace samy o sobě nezaručují, že se všichni budou cítit bezpečně.

4. Není to zákaz náročných pozic

Náročná pozice nemusí být automaticky nevhodná. To, co jednomu člověku přináší pocit síly a jistoty, může být pro jiného nepříjemné nebo příliš náročné.

Trauma-senzitivní přístup neznamená náročné pozice plošně vyřazovat. Znamená nabídnout přiměřené varianty, vysvětlit, co mohou účastníci očekávat, a respektovat jejich rozhodnutí, zda se do pozice pustí.

Lektor přitom nadále odpovídá za bezpečné vedení cvičení a za to, že nabízené varianty odpovídají možnostem účastníků.

Cílem není odstranit veškerou náročnost. Je jím vytvořit prostor, ve kterém se člověk může rozhodovat, jakou míru náročnosti chce a může přijmout.

5. Není to zákaz doteku

Dotek není sám o sobě dobrý ani špatný. Je to forma komunikace, která může být pro jednoho člověka podpůrná a pro druhého nepříjemná nebo aktivující.

V trauma-senzitivním přístupu by měl být dotek vědomý, předvídatelný a založený na informovaném souhlasu. Důležité je ale také to, zda má člověk skutečnou možnost odmítnout.

Vztah mezi lektorem a klientem není vždy rovnocenný. Můžeme mít tendenci vyhovět autoritě, nezklamat druhého nebo nepůsobit jako někdo, kdo komplikuje situaci. Proto samotná otázka „Můžu se vás dotknout?“ nemusí vždy stačit.

Pomáhá představit možnosti předem, nabídnout slovní instrukce i dotekovou úpravu a dát jasně najevo, že odmítnutí nevyžaduje vysvětlení a nemá negativní důsledky.

Například na začátku lekce můžete říct, že někdy nabízíte jemné dotekové úpravy, ale vždy existuje i jiná možnost. Klienti tak nemusejí odmítat dotek až ve chvíli, kdy už nad nimi stojíte a čekáte na odpověď.

Cílem není pouze dát člověku právo říct ne, ale vytvářet prostředí, ve kterém toto ne může zaznít bez obav. Mlčení ani absence odporu nejsou souhlasem.

6. Není to chození po špičkách

Trauma-senzitivní přístup neznamená, že musíme předvídat každou možnou reakci nebo se vyhýbat všemu, co by někomu mohlo být nepříjemné. To není možné ani žádoucí.

Nejde o to odstranit všechny nepříjemné pocity nebo zajistit, aby se každý člověk během lekce cítil neustále komfortně. Pohyb může přinášet námahu, nové zkušenosti mohou vyvolávat nejistotu a někdy potřebujeme zkoušet něco, na co nejsme zvyklí.

Důležité je, zda má člověk možnost rozhodovat o své účasti a zda není tlačen k překračování vlastních hranic. Pokud potřebuje změnu, odpočinek nebo se rozhodne nepokračovat, měl by mít možnost to udělat bez zbytečného tlaku a hodnocení.

Nemusíme znát osobní příběhy svých klientů ani předem odhadnout, co pro ně bude obtížné. Potřebujeme především vnímat jejich reakce, respektovat jejich rozhodnutí a umět přizpůsobit své jednání.

Nemusíme předvídat všechno, co se může stát. Potřebujeme umět reagovat s respektem, když se něco stane.

S tím souvisí také schopnost být druhému oporou, aniž bychom za něj přebírali odpovědnost, tzv. “držet prostor”. Nemusíme každou emoci vysvětlovat, každou nejistotu odstranit nebo mít řešení pro každou situaci. Někdy stačí pozorovat a naslouchat, nabídnout podporu a respektovat, že druhý člověk sám rozhoduje o tom, co potřebuje.

7. Není to dokonalá lekce

Trauma-senzitivní přístup nevyžaduje, aby lektor všechno zvládl bezchybně. Během lekce se mohou objevit nečekané situace, něco se nepovede nebo se plán musí změnit.

Důležité není zajistit, aby se nikdy nic nepokazilo, ale jak na takové situace reagujeme.

Když přestane hrát hudba, zapomeneme část sekvence nebo potřebujeme změnit plán, můžeme situaci jednoduše pojmenovat a pokračovat jinak. Nemusíme předstírat, že máme všechno pod kontrolou.

Jiná situace nastává, pokud svým jednáním překročíme něčí hranice. Tehdy nestačí zachovat klidnou tvář a jít dál. Je důležité situaci uznat, omluvit se, pokud je to namístě, a napravit, co napravit lze.

Bezpečné prostředí nevzniká tím, že se nikdy nic nepokazí, ale také tím, že chyby lze pojmenovat, napravovat a poučit se z nich.

8. Neexistuje univerzální recept

Neexistuje jediný způsob, jak vést lekci, který bude vyhovovat všem. Co jednomu člověku pomáhá uvolnit se, může v jiném vyvolat nepohodlí.

Zavřené oči mohou někomu usnadnit soustředění, zatímco jiný se cítí lépe, když má přehled o svém okolí. Dotek může být podpůrný, ale také nežádoucí. Stejná pozice může jednomu člověku vyhovovat a druhému ne.

Trauma-senzitivní přístup proto nestojí na univerzálních pravidlech typu „vždy“ a „nikdy“. Vychází z principů, podle kterých můžeme přizpůsobovat své vedení konkrétním lidem a situacím. Patří mezi ně bezpečí, předvídatelnost, autonomie, respekt a možnost volby.

Neznamená to, že musíme každému připravit individuální lekci nebo předem znát všechny jeho potřeby. Znamená to, že počítáme s tím, že naše obvyklé postupy nemusejí vyhovovat všem, nabízíme smysluplné alternativy a jsme připraveni své rozhodnutí přehodnotit.

Nejde o to znát všechny správné odpovědi. Jde o to umět se ptát, vnímat potřeby druhých a přizpůsobit své jednání, když je to potřeba.

Co si z toho odnést do vlastní praxe?

Trauma-senzitivní přístup nevyžaduje dokonalost ani znalost osobních příběhů všech účastníků. Začíná u toho, jak lekci připravujeme, jak komunikujeme a jak zacházíme s možností volby.

V praxi to může znamenat:

• Respektovat individualitu. Nepředpokládat, že všem vyhovuje stejný způsob cvičení nebo vedení.
• Podporovat kontakt s vlastním tělem. Nabízet prostor vnímat vlastní potřeby a reakce, nikoli předepisovat, co by měl člověk cítit.
• Nabízet možnosti místo příkazů. Vysvětlovat, ukazovat varianty a umožnit účastníkům rozhodovat se.
• Vytvářet předvídatelné prostředí. Vysvětlovat, co bude následovat, a upozorňovat na změny.
• Nehodnotit automaticky odmítavé chování jako neposlušnost. Pokud někdo odmítne pozici, přeruší cvičení nebo se nezapojí, nemusíme hned předpokládat, že nechce spolupracovat. Můžeme respektovat jeho rozhodnutí a případně nabídnout alternativu.
• Znát hranice svých kompetencí. Vědět, kdy můžeme nabídnout podporu a kdy je namístě doporučit odbornou pomoc.

Nemusíme všechno předvídat ani mít odpověď na každou situaci. Potřebujeme být ochotni naslouchat, přiznat chybu a přizpůsobit své jednání, když je to potřeba.

Nejde o to vést dokonalou lekci. Jde o to vést ji tak, aby v ní lidé měli prostor vnímat své potřeby, rozhodovat se a být respektováni.

Autorka: Anna Svoboda

Líbí se Vám přístup, který Any popsala ve svém článku? Dopřejte si její osobní péči na některém z jógových speciálků.