Ztlumené osvětlení, aroma nebo dotyk může být pro jednoho velmi příjemné, u druhého může vyvolat vzpomínku na traumatický zážitek. To, že se naše tělo někdy nedokáže uvolnit a relaxovat, nemusí nutně být problém v samotné technice.
Podpořte pocit bezpečí, který je tak klíčový pro uvolnění od každodenního stresu.
Když vysvětlíte, co se bude dít a proč se to bude dít, klient bude lépe schopen předvídat, jak se u toho bude cítit, a pokud ví, že mu něco takového není příjemné, může se sám rozhodnout to nedělat.
Místo direktivního přístupu „dělejte právě tohle“ to může být výzva, že pokud se na to klient cítí, může si pohyb vyzkoušet, až na to bude připraven.
Nabídněte dvě varianty daného pohybu, ne víc, aby se nezvyšovala rozhodovací zátěž. V případě potřeby můžete přidat jednu alternativu z důvodu pohybového omezení klienta.
Ve své praxi jsem omezila dopomoc na úplné minimum, pokud se nebavíme o případech, kdy hrozí úraz. Často skutečně ani není potřeba, stačí vhodně zvolené slovo. Takto jsem omezila potřebu klienta se rozhodovat, jestli by dotyk v danou chvíli byl nebo nebyl příjemný, protože dotyk by měl být vždy se souhlasem.
Dopřejte klientovi, aby si upravil tempo pohybu podle sebe. Velmi funkční je rytmus vlastního dechu, který vede pohyb. Tímto se klient zaměří sám na sebe a na vlastní rytmus, který mu bude příjemný.
Z pohledu traumasenzitivní jógy je důležitá hlavně jedna věc, kterou jsem zmínila už dříve. Zachovejte možnost volby, aby si klient mohl sám vybrat, zda techniku vyzkouší, a kdykoliv se může vrátit ke svému přirozenému dechu.
Stačí dát klientovi na výběr, zda si chce nechat otevřené nebo zavřené oči. Pokud někdo preferuje tmu, doporučuji použít polštářek na oči, než úplně zhasnout světla.
Nehledejte v tom složitost. V praxi to znamená podporu autonomie klienta.
Klient se učí naslouchat potřebám svého těla a rozhodování je v jeho rukách. Lektor jen nastavuje mantinely bezpečné praxe, která umožní vyšší schopnost se regulovat.